S revitalizacemi to nevyhrajeme, nechme aspoň pracovat přírodu
Tomáš Just
Potoky a řeky, v minulosti technicky upravené, bychom měli aspoň zčásti vracet do přírodnějšího stavu. Přeje si to Evropa a dává nám na to nějaké peníze. Bohužel revitalizace, tedy investiční zpřírodňování vodních toků pomocí bagrů, se nám nedaří. Několik menších realizací za rok sotva stačí k tomu, aby v republice odborná řeč nestála, a v celé hydrografické síti je to skoro nic. Zatím se zdaleka nedaří čerpat ani ty peníze, které již byly pro revitalizace určeny v Operačním programu Životní prostředí. Důvodů, proč hlavní příslušné subjekty, správci vodních toků, tedy státní podniky Povodí a Lesy ČR, revitalizují jen ve velmi malé míře, je vícero, vedle obtíží s pozemky jistě ne nepodstatnou roli hrají mentalita a znalostní úroveň konzervativních vodohospodářů. Některé podniky koryta toků nerevitalizují skoro vůbec, tam lze cítit až cosi jako obavu z pozitivních precedentů. To by ale bylo na samostatné psaní. Pravdou při tom je, že i kdyby se u nás revitalizovalo nejvíc, jak finanční zdroje umožňují, na významnější posun stavu tisíců kilometrů technicky upravených potoků a řek by to stejně zdaleka nestačilo.
Jestli nám v této situaci může něco pomoct ke kvantitativně významnému zlepšení stavu vodních toků, tak samovolné renaturační procesy. Dláždění se rozpadají, koryta se zanášejí nebo naopak vymílají, zarůstají bylinami a stromy, bobři je zahrazují, drenážní trubky se bortí a ucpávají, stupně a jezy chátrají a bere je voda. Povodně mohou renaturovat rychle a ve velkém. Působení těchto procesů není neomezené - některá technická opevnění jsou velmi odolná, některá koryta, v minulosti nepřirozeně zahloubená, se spíš ještě dál zahlubují, než aby se samovolně změlčovala. Celkově však mají renaturační procesy velký potenciál - mnohem vetší než investiční revitalizace - obnovovat přirozený prostorový rozsah potoků a řek, jejich tvarovou a hydraulickou členitost, tedy zlepšovat to, čemu se říká morfologický stav vodních toků.
Hlavní problémy využití renaturací jsou na naší straně. Samozřejmě není možné nechat koryta kdekoliv, v obcích a městech, v blízkosti komunikací,....zcela samovolnému vývoji. Ovšem ve starém pojetí správy toků byly jen a jen technické úpravy vnímány jako hodnota, a s jakýmkoliv jejich poškozením se nakládalo jako s jevem nepříznivým a nežádoucím. Opevnění byla za peníze z veřejných zdrojů opravována, nátrže zasypávány, usazeniny odstraňovány i tam, kde to bylo - v pohledu moderní, ekologicky orientované správy vodních toků - zbytečné i přímo nežádoucí. To se týká renaturací nejen běžných, ale také a možná především povodňových. Po desetiletí nejen že u nás nebylo příznivých efektů renaturačních procesů využíváno, ale naopak byly systematicky likvidovány.
Správcům vodních toků není lehko mezi dvěma kameny. Měli by zlepšovat morfologický stav toků, a zároveň by měli s péčí řádného hospodáře v dobrém stavu udržovat svěřený majetek, tedy i celou délku ekologicky devastujících technických úprav koryt, zbytečné stupně a jezy a podobné objekty. Je ovšem čas otevřeně přiznat, že úlohu udržovat technické úpravy koryt v „řádném" stavu jsou při nejlepší snaze schopni plnit jenom zčásti. Rozpadajících se úprav je tolik a sil a peněz tak málo, že je dneska problém jakž takž pečovat jenom o ty úseky, hlavně v zastavěných územích, jejichž udržování v upraveném stavu je skutečně účelné. Pokud však jsou i v této situaci přirozené renaturační procesy v celém svém rozsahu nadále oficiálně pokládány za nepřátelské, výsledkem je nesystémové počínání správců toků, lepení záplat tam, kde někdo nejvíc křičí a v řadě situací plýtvání silami a prostředky na zbytečný boj s přírodou.
Nikdo nevydá všeřešící předpis ve smyslu „Buďtež revitalizace", správci toků neřeknou jednoho dne, že přestávají plnit svoje povinnosti, majitelé pozemků neprohlásí z ničeho nic, že prospěch, který jim po desetiletí plynul z ekologicky devastujících úprav potoků a řek, byl nepřiměřený. K využití renaturačních procesů je třeba vyvíjet „obyčejné" a vytrvalé úsilí ve všech možných směrech. Zkoumat jejich průběh, efekty, omezení a rizika, poznatky zveřejňovat a vysvětlovat v rovině odborné i populární. Přiznat jim možné příznivé efekty, rozlišovat situace, kde se mohou uplatnit více, kde méně a kde se neuplatní vůbec. Ve správě vodních toků využívat existujících právních možností, jako je administrativní rušení vodních děl nebo jednání s vlastníky o výkupech pozemků, zasažených povodňovými změnami koryt. Distribuci sil a prostředků, které jsou k dispozici pro správu vodních toků, více podřizovat hlediskům účelnosti a úspornosti, s vědomím, že „zanedbávání" údržby významné části technicky upravených úseků potoků a řek nemusí v důsledku vyznívat jako „neplnění povinností na úseku správy toků", nýbrž jako rozumné naplňování požadavků Evropské unie a její rámcové směrnice o vodní politice přibližovat stav toků přírodě. U pokročilejších evropských sousedů studovat, u nás rozvíjet a ověřovat opatření, kterými lze renaturační procesy účinně, ale přitom úsporně iniciovat, podporovat nebo v případě potřeby korigovat.
Udělat důležitou věc - vymezit ty úseky potoků a řek, v nichž nemáme zájem dál udržovat technické úpravy - umožňuje vodohospodářské plánování. Dlužno říct že metodika zpracování současných plánů oblastí povodí byla v tomto ohledu pozadu. Jako jedinou cestu zlepšování morfologického stavu toků znají nynější plány investiční revitalizační opatření. Ta se navíc v plánech nepotkávají s opatřeními protipovodňové ochrany - což nutno vnímat jako jeden z významných faktorů zaostalosti našeho vodního hospodářství proti pokročilým zemím Evropy. Nyní, kdy se připravuje druhé období „evropizovaného" vodohospodářského plánování, je potřeba jednak propojit péči o morfologický stav toků s protipovodňovou ochranou, jednak zajistit využití samovolných renaturačních procesů. Plánovací kategorii vodních toků, vyžadujících zlepšení morfologického stavu, je třeba rozčlenit na úseky vyžadující revitalizace investičního charakteru a na úseky, v nichž lze významných zlepšení dosáhnout využitím samovolných renaturačních procesů, případně korigovaných jenom dílčími, méně náročnými vodohospodářsko-ekologickými opatřeními.
Dále je nutné podpořit zásadu co nejméně rušivě zasahovat a mařit průběh renaturačních procesů v těch úsecích potoků a řek, které budou v plánech označeny jako „revitalizační" nebo „renaturační". V těchto úsecích omezit rušivou údržbu, opravy technického opevnění a podobné zásahy na míru nezbytnou k odvracení škod na stavbách, komunikacích a jiných objektech, které je třeba chránit. Z hlediska prosté logiky se zdá být tato zásada zcela samozřejmá, je ale potřeba ji dotáhnout i do vodohospodářského plánování a návazně do vodního práva.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ing. Tomáš Just - vodohospodář věnující se obnově hydromorfologie vodních toků a vodohospodářským revitalizacím, působí na Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR
Rybí přechody a jejich přerody
David Veselý
V posledních letech jsem měl možnost oponovat několik diplomových prací, které se zabývaly rybí migrací. To mě vedlo k následujícímu zamyšlení.
První rybí přechod, který znám, byl postaven v roce 1928 na Rožnovské Bečvě. To je v pravdě pěkná řádka let. Skoro dalších 70 let se v podstatě nic nedělo, nejenže se další postavené rybí přechody daly spočítat na prstech jedné ruky, ale mírně zakrněla i teoretická znalost jejich stavby. Ve vodohospodářských učebnicích se toto téma smrsklo na pár poznámek o technických typech rybích přechodů, které se krčily vedle staveb jezu a malých vodních elektráren. Téma rybí migrace se u nás ve větší míře znovu objevilo až na přelomu tisíciletí. Ze zahraničních metodik jsme se naučily používat slova jako „přírodě blízký", „bypass" nebo „balvanitá rampa".
Kolem roku 2000 se dokonce zdálo, že jsme schopní do Evropy přijít s něčím novým. V době, kdy vlajkovou lodí migrace bylo zajištění cesty lososa do moře a zase zpátky, jsme mezi prvními otvírali otázky migrace potamalních ryb, které ze sladké vody nevytáhnou ani ploutev, nebo zajištění migračního propojení mezi řekou a její nivou. Stejně jako zbytek Evropy jsme se naučili říkat, že první možností při řešení rybího přechodu je zvážení úplného odstranění migrační překážky, tedy například zboření jezu nebo přehradní zdi. V našem prostředí se tato možnost zdála být spíše akademická, každý přece ví, že jezy a přehrady bořit nelze. Ale zatímco jsme spali na vavřínech, vydala se Evropa na cestu kupředu. Možnost odstranění migrační překážky, již pro ni není věc pouze teoretická, například ve Francii se počet odstraněných (rozuměj rozbořených) jezů a přehrad pohybuje ve stovkách.
Ještě horší ale je, že stejně zaspala i akademická sféra. Na vysokých školách se tématice migrace (a ekologických staveb vůbec) věnuje velmi omezený prostor, i to jak je prezentována, za evropským trendem přinejmenším pokulhává. Snad by bylo na čase, aby akademici vykročili ven ze svých kabinetů a nasáli čerstvý vítr. Nemusí jezdit ani za hranice, dobré příklady rybích přechodů se najdou i v naší české kotlině. Protože věřte či nevěřte, rybí přechody se budou stavět stále více.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------Ing. David Veselý - vodohospodář a ekolog pracující na Povodí Moravy, s.p., kde má na starosti přípravu investic směřujících do přírodě blízké protipovodňové ochrany a na revitalizace vodních toků, včetně výstavby rybích přechodů
O vysokých nákladech spojených s degradací našich toků
Pavel Vrána
Během svých studií v Německu jsem měl možnost hodně cestovat - a protože jsem studoval na rybářství, mé cesty vedly především podél potoků a řek. Téměř na každém kroku jsem viděl změny, kterými se lidé snažili nahradit řece léta strádání, kdy se jí snažili sevřít do betonové šněrovačky a zohýbat do tvaru, který si předem určili. Boření starých a nefunkčních jezů, výstavby rybích přechodů, budování ostrůvků, říčních ramen, peřejí, odstraňování staré regulace tam, kde nebyla nezbytně nutná a především - žádná další výstavba nových regulací.
Největší překvapení mi ale přinášelo zjištění, že všichni lidé žijící podél toků mají z tohoto vývoje situace radost - ať jsem se zeptal farmáře, učitele, nebo třeba politika, každý chápal nezbytnou nutnost dát řece zpět kus její původní síly. Lidé tam měli ze svého přístupu k řece radost, byli na něj hrdí a hlavně - bezpečně rozuměli tomu, proč spojili své síly k tomu, aby se z jejich řek staly opět řeky - ne kanály. Ano, někdo může říct: „No jistě, mají peníze, žádné starosti, mohou si to prostě dovolit!".
Když jsem se vrátil ze studií zpět domů, měl jsem jistotu, že máme co dohánět. Něco jsme zaspali. Nicméně zdálo se, že doba přímo vybízí k tomu, abychom začali se změnou k lepšímu - dotace z Evropské unie byly tou dobou dostupné a daly se čerpat.
K mému velkému překvapení se však nedělo téměř nic. Nechci tvrdit, že se nepodařilo pár pěkných revitalizací, výstavba několika rybích přechodů a podobně. Hovořím nyní spíše o celku. Nejhorší pocit pak mám z toho, co se děje v současnosti na řadě našich toků: těžká mechanizace spojila své síly, aby dokončila, co dlouhé období totality v naší zemi započalo. Podle předem určených plánů a přesně v mezích zákonů měníme poslední části řek, které ještě mají přírodní charakter, v bezpohlavní lichoběžníkové koryto.
V současné chvíli probíhá například rozsáhlá kanalizace řeky Vltavy, kterou technokraté nazvali honosně: „splavnění". Začala v Českých Budějovicích a pozvolna se posunuje směrem ku Praze. Důvod? Dobře se pamatuji, že někteří politici na začátku výstavby tvrdili, že kanalizace řeky umožní rozvoj lodní dopravy a ta přivede do Českých Budějovic až 20 000 nových turistů ročně. Nyní máme kanalizaci řeky v Budějovicích hotovou, v nově vzniklém úvazišti pod Výstavištěm se pohupují dvě loďky a opravdu - sem tam se na nich někdo sveze. Většinou v případě, že se jedná o Zemi živitelku, nebo nějakou jinou masovou akci, která vyvolá vysokou koncentraci lidí v daném místě. Celkově mám ale podezření, že kdybychom sečetli náklady celého „splavnění" + provozní náklady, které si taková úprava řeky žádá, mohli jsme místo toho zavést bezplatnou vrtulníkovou linku z Českých Budějovic do Prahy. A to se nikdo ani nepokusil vyčíslit škody, které vznikly na rybách - ztrátu úkrytů, třecích ploch, míst, kde ryby nacházejí přirozenou potravu atd. Někoho možná pobaví fakt, že na tuto kanalizaci řeky, která jde proti všem trendům vyspělé části Evropy, jsme ještě žádali příspěvek z EU. Neprošlo, nevadí. Vše jistě rád uhradí daňový poplatník.
Splavňování Vltavy však není ani zdaleka ojedinělou akcí. V současné chvíli se připravuje celá řada projektů, které s maximálními náklady přinesou významné problémy naší přírodě a protože se celý život zabývám rybami, pokusím se to uvést právě na příkladu ryb.
Třeba jez, který by měl vzniknout na řece Berounce téměř přímo na jejím soutoku s Vltavou v Radotíně, by krom jiných problémů jistě znamenal významné snížení přirozené reprodukce ryb z celé spodní Berounky a především z velkého úseku Vltavy, která je díky ochlazování vltavskou kaskádou pro výtěry kaprovitých druhů méně vhodná. Dále je zde plánovaná výstavba plavebního stupně u Děčína, který je jen další částí naší snahy postupně udělat z největšího českého toku soustavu jezů. Krom jiného by měl být tento jez vybaven velkou hydroelektrárnou. Víte co se stane úhoři, když se dostane do turbíny hydroelektrárny? Věděli jste, že přes Děčín migrují téměř všichni úhoři, kteří na své cestě za rozmnožováním opouštějí Českou republiku? Jen pro doplnění uvádím, že stavy úhoře v Evropě klesly za posledních 50 let o 99%, což považuji přinejmenším za důvod k zamyšlení.
Na začátku svého článku jsem napsal, že se někteří z nás domnívají, že si lidé v zahraničí mohou ekologicky příznivý stav řek dovolit prostě proto, že: „na to mají peníze". Chyba lávky. Utratili jsme nehorázné částky, ale investovali jsme je špatným směrem. Za pár let budeme muset tohle všechno vracet do původního stavu a to nás bude stát další závratné částky.
Jediný rozdíl mezi námi a Německem spočívá v tom, že v Německu se při stejně vysokých nákladech napřed přemýšlí, poté vyhodnocuje nejlepší řešení a nakonec staví - u nás se staví, pak přemýšlí a nakonec se vyhodnocuje, anebo rovnou pláče.
Nemám nic proti tomu, aby si velké firmy vlastnící těžkou mechanizaci vydělaly peníze - jen je mi záhadou, proč jsme se rozhodli investovat veškeré úsilí jejich strojů směrem, který je dávno překonaný. Proč, ptám se, má stát utrácet peníze za něco, čím si sám škodí? A proč obyvatelé našeho státu mlčí, když jim pod rukama mizí to nejcennější, co jim tu zanechali otcové...?
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ing. Pavel Vrána, Ph.D. - specializuje se na rybářství, pracuje jako odborný referent pro životní prostředí a ichtyologii u Českého rybářského svazu v Praze
Né tak zhurta!
Tomáš Havlíček
Mojmír Vlašín by chtěl bourat přehrady (viz jeho blog Kladivo na přehrady). Řekl bych, že si bude muset ještě počkat. Situace k tomu nedozrála. Možná by i dokázal vyjmenovat některé nádrže, které by chtěl zrušit. Třeba by svou volbu uměl i zdůvodnit. V cestě ale stojí mnoho překážek.
Budu mluvit za vodohospodáře (nebo aspoň jejich část). Co po nás společnost roky (ba staletí) chtěla? Pitnou vodu, závlahy na pole i jejich odvodnění, vodu pro fabriky a elektřinu z vody (vysokou hladinu v nádržích) i ochranu před povodněmi (nízkou hladinu), rybníky na kapry, vodní cesty, přehrady na koupání.
V poslední době (rozumějte pár desetiletích) se taky mluví o čistotě vod a teď dokonce i o ekologii. A že se to myslí vážně (konečně), se pozná hlavně podle toho, kolik je na ta témata vyčleněno peněz ze společného pytlíku. S čistotou vod si ještě nějak poradíme, ale s tou ekologií je to složitější. Napřed si musíme říct, co to vlastně znamená. To je, aby:
-
přírodní hodnoty byly respektovány jako celospolečenský zájem a jeden ze základních atributů kultury,
-
(nejen) vodohospodářské problémy byly chápány a řešeny v širších krajinných souvislostech,
-
vodní toky a jejich nivy měly alespoň v nezastavěných úsecích (polo)přírodní charakter (ekologizaci vodních toků).
Takže ekologické požadavky znamenají dost ne úplně jednoduchých cílů nebo opatření:
1. Zvýšení retence vody v krajině a zpomalení jejího odtoku (především za pomoci přírodě blízkých opatření) mající význam pro období sucha i povodní.
2. Dosažení přirozené morfologie vodních toků (za pomoci revitalizací), obnovení přirozených fluviálních procesů v nivách (mimo zastavěná území).
3. Zpřírodnění krajiny údolních niv (zvýšení podílu lužních lesů a aluviálních luk, ...).
4. Obnova poničeného hydrologického režimu (změny poměrů odtok/výpar/vsak).
5. Umožnění migrace ryb ve vodních tocích (podélné migrace) a do nivy (laterální migrace).
6. Udržení dosavadního trendu zlepšování jakosti povrchových (a zprostředkovaně i podzemních) vod - omezení přísunu umělého znečištění.
K tomu máme ale dost daleko, protože realizaci brání až dlouhodobě řešitelné překážky:
-
Zdaleka ne celá společnost přijala ekologické principy za své.
-
Ve škole nás (střední a starší generaci) toho o ekologii moc neučili.
-
„Vodohospodáři" a „ekologové" si toho vzájemně v minulosti mnoho dobrého neudělali a musí se učit spolu mluvit.
-
Přírodní procesy jsou někdy těžko kvantifikovatelné (třeba nevíme dost přesně, jak moc naprší) a vodohospodáři-technici se musí s tímto faktem učit pracovat. Ale: to, že něco nejde dobře spočítat, ještě neznamená, že to neexistuje.
-
Krajinu jsme (my všichni) moc změnili. Zcelili jsme pole, zhutnili půdy. Na břehové hrany narovnaných řek jsme postavili cesty a další zařízení a na to jsme napasovali pozemkovou držbu. Vrátit to úplně zpátky už nikdy nepůjde. Dejme prostor řekám je sice pěkné, ba nutné, ale složité. Musíme upravit právní prostředí, najít zdroje na náhrady vlastníkům.
-
Co dostávají správci toků a jejich management (cílové prémie) za protipovodňovou ochranu, revitalizace či ekologický stav toků nebo jakost vody? No nic.
-
A tak bych mohl pokračovat.
Takže, milý Mojmíre, až tohle všechno pořešíme, tak se taky můžeme bavit o tom, jestli nezrušíme nějakou přehradu a proč bychom to měli dělat. Nebude to asi kvůli ekologii. Spíš kvůli chybějícím penězům na jejich provoz, protože si na sebe nedokážou vydělat.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ing. Tomáš Havlíček - autorizovaný inženýr v oboru vodohospodářských staveb, majitel a jednatel projekční firmy Atelier Fontes, s.r.o., která se zabývá vodním hospodářství krajiny
KLADIVO NA PŘEHRADY
Mojmír Vlašín
Ve v roce 2000 se v Bratislavě konala konference nevládních organizací pod heslem:Doma zapřehradováno - přehradujeme ve světě . Aktivisti z různých zemí světa (Indie, Thajsko, USA, Španělsko, Rusko...) si zde vyměňovali zkušenosti (většinou špatné) s přehradami a jejich vlivem na živou přírodu. Zatímco u nás se už léta hádáme o 85 cm snížení hladiny Nových Mlýnů, za tu dobu bylo v Americe (USA a Kanada) zcela zrušeno mnoho přehrad v rámci akce přezdívané „Kladivo na přehrady". Naposledy se tak stalo na přehradě na řece White Salmon River na pacifickém pobřeží USA více se dočtete zde a na stejných stránkách najdete video z vypouštění přehrady.
Od pana Roberta Epple z Francie, představitele nevládní organizace „SOS LOIRE" jsem se dozvěděl, že v roce 1998 byla také přehrada Saint-Etiene-du-Vigan na horní Loiře odstraněna výbušninou, a to z ekologických důvodů. Konečně se začaly bourat přehrady i na starém kontinentě. Pan Epple byl tak laskav a umožnil mi místo naštívit. Donesl jsem i kus betonu z přehradní hráze, která již neexistuje. Ten kousek má pro mne neobyčejný význam, větší než kus berlínské zdi, který mi kdosi před lety přivezl. Znamená pro mne, že se poté, co se zbouraly přehrady proti lidem, začínají se bourat přehrady proti přírodě. Francouzi nás zase předstihli! Slíbil jsem však panu Epplovi, že mu přivezu na oplátku kus betonu z Nových Mlýnů. Ale kdy?
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
RNDr. Mojmír Vlašín – ekolog, zoolog a manažer projektů působící v Ekologickém institutu Veronica v Brně. Člen četných nevládních ochranářských a vědeckých organizací, veřejně činný na komunální úrovni (zastupitel města Brna).
